Jednoho mrazivého listopadového dne jsem já spolu se svými dvěma spolupracovníky na projektu "Život studenta v Zemi vycházejícího slunce" návštívila japonskou základní školu v Praze v Řepech. Jedná se o školu, do které chodí děti, jejichž rodiče (většinou otec) zde pracují v jisté japonské firmě.
Japonská škola existuje v České republice již dvacet let, v pražské části Řepy stojí však jen jeden rok.
Cesta tam proběhla vpořádku až na tu nepříjemnou zimu. Nakonec jsme kolem deváté hodiny ranní stanuli pár kroků od budovy, vlály nám šály a digitální fotoaparát už se nedočkavě blyštil ve větru. Mnohem napnutější jsme však byli my samotní, a tak jsme se nezdržovali a vyrazili vstříc novým zkušenostem.
Ani jsme nestačili projít vstupními dveřmi a již před námi stál sympatický pán českého původu a s úsměvem na rtech prohlásil, že jsme již očekáváni. Tímto uvítacím gestem nám rozzářil promrzlé obličeje. Dobrá nálada nás do konce návštěvy neopustila.
Na chodbě jsme si odložili oblečení (to by se u nás tedy stát nemohlo) a onen sympatický pán nás zavedl do třídy, kde se právě učili prvňáčci svůj rodný jazyk, tedy japonštinu. Všichni o nás jako by věděli předem, pan učitel dal žákům znamení a dítka s obličeji otočenými na nás jednohlasně pozdravila: "Dobrý den!"
Musím říct, že tento okamžik byl pro mě v Japonské škole tím nejkrásnějším. Jeho krása se nedá slovy vyjádřit, to že vás pozdraví roztomilé japonské dětičky s kouzelným výrazem ve tváři, ve vás probudí pocit pospolitosti a radosti. Prožila jsem si tam samozřejmě i spoustu dalších přenádherných chvil, ale jelikož byl tento první, utkvěl mi v hlavě jako ten nejlepší.
Následovalo pozorné naslouchání zvučné japonštině, prohlížení si třídy a neustálé cvakání fotoaparátem. Děti po nás občas zvědavě pokukovaly, ale jinak se plně soustředily na výuku. Čeho jsme si všimli ihned na začátku bylo, že při každé hodině se děti mezi sebou více či méně baví. Kvůli neznalosti japonštiny nemohu říci o čem, ale podle jejich výrazů to vypadá na debatu k tématu hodiny.
Tady je jasně vidět, že žáci nad tématem přemýšlí, při hodině dávají pozor a plně se soustřeďují na určitý problém. Všichni také působili velmi mile a přátelsky, nikde jsem nespatřila náznak nevraživosti či dokonce nenávisti. Děti byly hravé, veselé a slušné - při každé přiležitosti se na nás usmály a pozdravily nás.
Dalším krásným zážitkem byla hodina hudební výchovy. Naši známí a milovaní prvňáčci nám zazpívali "Půjdem spolu do betléma" a "Holka modrooká", což nás naprosto vyvedlo z míry. Samozřejmě jsme si zazpívali s nimi. Jejich čeština zněla trochu legračně, ale velmi pěkně. Poté nám ještě zapěli pár zvučných japonských písniček. Hodina hudební výchovy byla prostě a jednoduše skvělá!
Chodili jsme z jednoho vyučování do druhého a pozorovali výuku, zdobení tříd, výbavu žáků, chování učitelů… bylo toho mnoho. Postupně jsme si prohlédli vše a nakonec nás čekala hodina kaligrafie. Zpočátku nenápadné okukování a focení stydlivých žaček se změnilo v jakési prolínání kultur: Evropanka (tedy já) držela v ruce štětec namočený v černé tuši a chystala se kaligrafii vyzkoušet na vlastní kůži!
Jako první divák vedle mě postávala vysmátá dívčina v růžovém ochranném oděvu, jejíž místo jsem zasedla, pak už se jí přes rameno nakláněla zvědavá spolužačka a nakonec mě obklopil neprostupný hlouček zvědavců. Po každém mém tahu vydechli nadšením a vykřikovali cosi, co mělo zřejmě znamenat "nádherný" nebo něco tomu podobné. Za chvíli už mě chválila i učitelka, zejména když se dozvěděla, že kaligrafii zkouším poprvé.
Po posledním tahu štětcem děti vybuchly v jásot a zatleskaly mi. Kouzelný okamžik.
V průběhu dne jsme si pohovořili i s paní Yuko Okaji, starší a velmi milou paní, s kterou jsme se na návštěvě školy domlouvali. Ona jediná uměla mluvit téměř plynně česky. Její pohostinnost a ochota neznala mezí, obzvláště pěkný byl rozhovor s ředitelem školy, za kterým nás dovedla. Hubený a vysoký pán se stále široce usmíval a ukláněl, tak jsme přikyvovali a ukláněli se též.
Kolem půl čtvrté hodiny se budova již začala plnit laskavými maminkami, které si přišly vyzvednout své ratolesti. Tyto mladé dámy úsměvy a pozdravy také nešetřily.
Rozloučili jsme se s učitelským sborem a po asi desátém nashledanou i s paní Okaji (loučit se nám popravdě vůbec nechtělo). Otočili jsme se, ještě jednou si vyfotili budovu školy a vyrazili na cestu zpět s myšlenkou, že na tento den nikdy nezapomeneme. Japonci se nám usadili hluboko v srdcích, už teď se těšíme na další setkání a spolupráci!
17:00 3.12.2005 - Veronika Recová