Tak a jsme doma!
A vlastně to vůbec nebylo tak hrozné.
Teda když nepočítám cestu tam i zpátky, jídlo, volant na druhé straně, respirátory kam jste se podívali a plný
kufr vizitek...
Ale vezměme to pěkně popořádku...
Rychlík Českých drah vyjel z Libereckého nádraží skutečně minutu po desáté hodině, jakoby nám chtěl připomenout,
že máme namířeno do země, kde i patnáct vteřin je neomluvitelné zpoždění... Zatímco v Hradci Králové proběhl přestup bez
problémů, v Brně jsme zaváhali a oslovili kolemjdoucího snad až příliš spisovnou češtinou, což se málem stalo osudným celé
naší výpravě. I když je možné, že skutečně nevěděl, že autobusové nádraží leží přesně opačným směrem, než kam nás poslal.
Měli jsme dost času o tom přemýšlet během jedenácti hodin táboření na kovových lavičkách vídeňského letiště a dospěli jsme
k závěru, že na to abychom se stali cizinci, nemusíme jezdit do Japonska. Pozdě...
Osobně jsem letadlem letěl poprvé v životě, proto jsem si dvouhodinový transfer do Paříže celkem užil; po pětkrát
tak dlouhém letu přes půl světa jsem byl ovšem nucen svůj názor na tento typ cestování značně přehodnotit. V Zemi vycházejícího slunce jsme
tak přistáli na dně fyzických i duševních sil a navíc o jeden kufr lehčí. Jen co se však za okénkem autobusu objevilo
panoráma největšího města na světě, únava byla tatam. Mrakodrapy, obrovité přístavy, Ruské kolo, ještě jedno, sídliště
prťavých domků s barevnými střechami a rýžovými políčky mezi sebou a zase mrakodrapy. Silnice s neuvěřitelným množstvím
pruhů a ještě neuvěřitelnějším množstvím aut proplétající se nekonečnou spletí mostů a tunelů, několikapatrová parkoviště
pro jizdní kola a uhánějící Šinkanzeny, příliš rychlé pro obyčejného smrtelníka a jeho levný kompakt. Jakoby to celé nikdy
nemělo skončit.
A taky ne... Když nás na hlavním autobusovém nádraží v Machidě na předměstí Tokia přivítal pan Machida a spustil
na nás výbornou němčinou, bylo toho všeho už přece jen trochu moc. A tak si ani moc nevybavuji cestu domů ke své rodině
v luxusním sedanu značky Toyota, který ale daleko víc než ty malinké japonské nákupní vozíky, na něž jsme zvyklí, připomínal
Cadillac, ani první oběd. Vím jen že někde kolem třetí odpoledne jsem usnul a ostatní z naší výpravy na tom byli velice
podobně... A tak začal náš dvoutýdenní pobyt v Japonsku.
Hned první den ve škole jsme požádali o typické uniformy a dostali je. Pokud jsme však měli v úmyslu tak více
splynout s davem, pak se nám to dokonale nepodařilo. Prakticky všichni malí, ale i vetší Japonci (a hlavně Japonky) se
mohli přetrhnout, aby nám každé ráno řekli alespoň jedno "Hi!", ve třídách pořádali zvláštní představení o japonské kultuře,
zvali nás na své volnočasové aktivity atd. Velmi záhy jsme však zjistili, že právě v tom bude asi kámen úrazu našeho
snažení. Vždyť jak chcete natočit dění v japonské třídě, když se místo normální vžuky věnují vám, jak chcete udělat
rozhovory s učiteli, když musíte být přítomni na všech kroužcích, které se na škole provozují? Ještě větší problém pak
nastal, když jsme se pokoušeli hovořit s žáky. Zatímco na prosté "Hi!" se zmohli všichni, jen malokdo byl schopen před
námi vypotit alespoň jak se jmenuje. Těžko říct zda to bylo způsobeno nervozitou, již po pár dnech jsme však dospěli k
závěru, že úroveň angličtiny mezi japonskými studenty je naprosto otřesná. Minimálně co se týše konverzace. Bohužel o mnoho
lépe na tom nebyli ani jejich domácí učitelé a tak nejlépe jsme si nakonec popovídali se zahraničními kantory, kterých bylo
na škole víc než dost.
Pozoruhodný byl rovněž přístup Japonským rodin k nám. Zatímco ve všech knížkách o Japonsku se dočtete, že je to
jedna z nejbezpečnějších zemí na světě a všichni cizinci tam žijící nám to potvrdili, naši hostilé byli přesvědčeni, že
stačí jedna hodina venku bez dozoru a stali bychom se obětí strašlivé Jakuzy číhající za každým rohem. Nakonec jsme se
tedy do města dostali jen výjimečně, musím však přiznat, že to pak opravdu stálo za to.
Krátký do výlet do centra Machidy hned první týden byl jen zahřívacím kolem, skutečně jsme se zpotili až
když jsme v neděli na festivalu Tenmangú Ó-Matsuri navlečeni do tradičním přehozů a měkkých bot zvaných taby celý den
poskakovali po městě s nejmíň tunu vážicím dřevěným "cosi" viz foto)
a v rytmu divošských pokříků "Uáá! Hýý! Hej!" slavili
konec léta. Obdivuhodný byl nápad pojmout celou akci jako kulturní vyžítí všech zahraničních studentů, co se jich na
okolních školách a univerzitách jen našlo. Ve výsledku se tak pod "cosi" lopotili evropané a američané všech velikostí
a barev, zatímco domorodci poskakovali kolem a svými veselými pokřiky nám dodávali síly. Není pak divu, že se v Japonsku
podobné středověké tradice zachovaly až do současnosti.
Krátce jsme si odpočinuli uprostřed hlavní křižovatky, kde byl narychlo zbudován občerstvovací tábor - jen škoda,
že nám nějak zapoměli říct, že ta citrónová limonáda má asi 10% alkoholu. Ale co, jen ta cesta zpátky pak byla poněkud delší a klikatější. Zákeřnost tamních obyvatel jsme však doopravdy poznali teprve když po dvou hodinách vrchní Japonec zapískal na svou píšťalku a zavelel k druhému kolu. Potom co jsme šťastně dohopsali na setkání všech podobně pomatených skupin, byli sme z celodenního otroctví konečně propuštěni a mohli jsme si užít večerní slavnost a přecpat se připálenou kukuřicí a cukrovou vatou.
Hned další den následoval vrchol programu - celodenní výlet do centra Tokia. Po třičtvrtěhodině jízdy vlakem jsme vystoupili přímo na hlavním tokijském nádraží, abychom vzápětí zabrali místa ve vyhlídkovém autobusu a jako správní japonští turisti vyrazili na prohlídku města all inclusive.
Hned na první zastávce jsme zjistili, že průvodkyně hovoří pouze japonsky, což nám ovšem nijak nezabránilo v tom,
abychom si výlet pořádně užili. Viděli jsme císařský palác, do kterého se nesmí a bůh ví proč budovu televize NBC, do které
se může, ale kde to zase za moc nestálo. Obědvali jsme pozoruhodný výběr všech japonských specialit z pozoruhodných
dřevěných misek ve tvaru dvoukoláku. Zde by bylo možná na místě zmínit se více o japonském jídle. Popravdě řečeno, chvíli mi trvalo, než jsem se adaptoval a hlavně zpočátku jsem byl rád za misku rýže ke každé večeři i za typické hůlky, kterými se lze v jídle nimrat dvě hodiny a nic nesníst. Postupem času jsem mu však přicházel na chuť a tak ke konci pobytu už mě páchnoucí houbové polévky s ústřicemi, sépie, chobotnice, krabi, langusty ani syrové ryby na všechny způsoby nijak zvlášť nepřekvapovaly.
Po obědě jsme měli strávit několik minut v chrámu Asakusa, který byl více obrovským tržištěm než shintoistickou svatyní a honem domů, nakonec se nám však podařilo dosáhnout malé změny programu a po bleskovém utracení veškerého kapesného jsme stanuli před dvousetmetrovým mrakodrapem Metropolitan State Building. Prohlídka, zda u sebe nepřechováváme plastickou trhavinu či jiné nevhodné hračky, pár vteřin rychlovýtahem nahoru, rekord v soutěži "Co nejvíce fotek za co nejkratší čas" a šupajdy dolů. V Japonsku holt nikdy není času nazbyd. Ale ten výhled za to stál...
Následující týden jsme opět strávili povětšinou ve škole, kde jsem se hlavně věnovali rozhovorům s pedagogy (pokud možno zahraničními, abychom to pak byli schopni přeložit). Koncem týdne nás pak čekalo snobské setkání Rotary Clubu, v salónku luxusního hotelu. Po přetrpění uvodních formalit jsme byli vyzváni k předvedení své pečlivě připravené prezentace o České republice, při čemž jsme však záhy byli zastíněni překladatelkou do Japonštiny, paní Ohtaka, ze které se vyklubala manželka bývalé japonského velvyslance v ČR a která věděla o naší vlasti víc než my všichni dohromady.
Ve společnosti této příjemné dámy jsme pak strávili i poslední dva dny. S ní jsme se podruhé vypravili do středu Tokia, tentokrát jsme však navštívili shintó chrám Meidži a čtvrť mladých Shibuya i s nejvýstřednější nákupní ulicí na světě - Harajuku. To už se však náš čas pomalu chýlil ke konci a dalšího dne - 1. řijna - jsme se na letišti Narita rozkoučili a s Japonskem a vyrazili na dlouhou a únavnou cestu domů...
Takže to vlastně vůbec nebylo tak hrozné...
17:00 3.11.2006 - Jakub Štefela