Kultura Jajoi
Někdy kolem roku 300 př. n. l. začala kulturu Džómon postupně nahrazovat kultura nová, nazývaná později Jajoi podle místa v dnešním tokijském obvodu Bunkjó, kde byly poprvé vykopány keramické nádoby pro ni charakteristické. Doba Jajoi trvala přibližně 600 let, až do konce třetího století našeho letopočtu a pro Japonsko znamenala vstup do doby železné. V počátcích kultury Jajoi se japonské ostrovy seznámily se zemědělstvím, především s pěstováním rýže. To mělo rozhodující význam pro celý další vývoj japonské společnosti. Archeologické nálezy dokazují, že blahodárné vlivy nové kultury se nejdříve projevily v severní oblasti ostrova Kjúšú, zejména v kraji při Hakatském zálivu a v zálivu Karatsu. Právě zde přistěhovalci z pevniny založili první vodní rýžoviště a začali budovat první stálé zemědělské osady. Odtud se pak kultura Jajoi rozšířila do dalších částí souostroví.
Na rozdíl od Číny, kde budování vodních rýžovišť vyžadovalo stavbu složitých zavodňovacích kanálů, v Japonsku byl vody dostatek a první vodní rýžoviště se zakládala v bažinatých nížinách, kde nebyly nutné mimořádně velké úpravy terénu. Teprve od poloviny doby Jajoi, kdy se zemědělské obyvatelstvo z příhodných mokřinatých nížin rozšířilo i do vyšších poloh, bylo třeba v nových přírodních podmínkách přistoupit k výstavbě technicky náročnějších zavlažovacích zařízení. Obdělávání polí vyžadovalo kolektivní spolupráci většího počtu osob, a proto se důležitou společensko-ekonomickou jednotkou stala rodina.
Rodiny se sdružovaly v zemědělské komunity mnohem větší než byla sídliště z doby Džómon. Vyšší produktivita, a tím i akumulace majetku, měla za následek vznik hierarchie uvnitř komunity. Spolu s rozvojem pěstování rýže se mezi obyvateli japonského souostroví ujaly i nové obřady a kultovní zvyky provázející jednotlivé zemědělské úkony. Tyto nové obřady doby Jajoi byly svým charakterem a obsahem zcela odlišné od obřadů doby džómonské.
Od doby Jajoi se celoroční kalendář začal řídit cyklem zemědělských prací. Zemědělský lid přestal byt závislý na lovu a sběru, a proto se významně změnilo i složení stravy. Vedle rýže a některých hlíznatých plodin znalo obyvatelstvo souostroví i pěstování prosa, tykví a bobů. Osady, stále tvořené zemnicemi s doškovou střechou, byly budovány v pobřežních nížinách či u velkých řek. Byly obehnány příkopy a měly studny a společné sýpky. Rýžoviště se rozkládala v těsné blízkosti osídlení, avšak v nižších, mokřinatějších polohách.
V době Jajoi se do Japonska dostaly kovové předměty, jednak z bronzu a jednak ze železa. Z archeologických nálezů je zřejmé, že se železné výrobky používaly jako předměty denní potřeby a zbraně. Z bronzu byly oproti tomu hlavně ozdoby, kultovní náčiní, zbraně pak menší měrou. Přesto jsou jednou ze dvou hlavních kategorií bronzových předmětů z doby Jajoi meče, druhou pak zvonce Dótaku.
S výjimkou ostrova Hokkaidó pronikla kultura Jajoi postupně do všech oblastí země, avšak s rozdílnou intenzitou a rychlosti. Obzvláště hornaté oblasti ostrova Honšú neskýtaly tak velké možnosti k provozování zemědělství a proto byly osídlovány pozvolněji, nežli úrodné přímořské oblasti. Ve středním a pozdním období Jajoi existovala na souostroví tři hlavní kulturní centra – oblast severního Kjúšú pro kterou jsou charakteristické četné nálezy bronzových předmětů včetně čínských mincí a zrcadel z doby čínské dynastie Chan, oblast Kantó kde déle přežíval vliv kultury Džómon a nakonec oblast Kinai ve středním Honšú, kde byly objeveny již zmíněné předměty zvoncovitého tvaru zvané Dótaku. V Kinai se jich našlo velké množství, ale jejich pravá funkce je stále záhadou. Mají různou výšku, od 13 do 120 cm, a jejich povrch je zdoben bud abstraktními lineárními vzory anebo prostými loveckými výjevy, postavami lidí, zvířat či zpodobněním člunů a obydlí. Jejich výroba skončila na začátku čtvrtého století našeho letopočtu splýváním severokjúšského a středojaponského centra.
Lid kultury Jajoi vyráběl keramiku odlišnou od keramiky doby Džómon. Na rozdíl od tvarově velice bohaté keramiky džómonské se vyznačovala prostšími formami a dekorem, avšak dokonalejší technikou. Tyto vesměs užitkové předměty byly zdobeny jednoduchými rytými geometrickými vzory. Ornamenty na povrchu keramiky z oblasti Kinai, pocházející z konce doby Jajoi, se silně podobají ornamentum na zvoncích dótaku. Mezi keramické výrobky z doby Jajoi patří i pohřební keramika – velké nádoby s širokými hrdly, které sloužily jako rakve. V období Jajoi se také objevuje kontinentální technika tkaní látek z vláken, lnu či papírové moruše a lidé se zdobili náramky a náhrdelníky.
Za prvního vládce Japonska je považován císař Suinin, který měl vládnou kolem roku 230 n. l. Už o 170 let dříve ale první japonské poselstvo dorazilo do tehdy již dávno rozvinuté Číny, čímž začal bezmála 800 let trvající vliv této velmoci na japonskou společnost.